Ladis Pachmuch

Technika: Fotografie, nažehlovací digitální tisk na látku Mých osmnáct zachycených životních událostí, které někomu nemusí připadat zrovna líbivé jsem umístila na něco hebkého, bílého, na něco kam se každou noc s klidem ukládáme ke spánku. Jizva a polštář. Dvě naprosto odlišné věci, ale při tom mají k sobě každou noc velice intimní vztah. Přímý potisk na polštáři by měl působit jako nějaký klasický geometrický grafický vzor s tím, že ale při bližším pohledu vidíte strukturovaný životopis - kdy, kým a kde byly pořízeny mé jizvy.

/Mám ráda svou fenku, Mám ráda svou telku, Mám ráda svou postel, Mám ráda svou skříň, Mám ráda svou knihovnu/    (vlastní téma) ,  I-II. semestr 2011-2012,  kolážováné fotografie, série 5ks, rozměr - 59,4 × 81,2 cm V mém pokoji mě obklopují zdánlivě obyčejné věci denního užitku, když se však na ně soustředím vidím v nich něco víc, jsou to věci se kterými musím mít určitý vztah, aby mi nikterak nevadili - mám je ráda. Různé erotické doplňky, ale především latexová maska ve které se na obrazech s věcmi ukazuji já, by měli slovo ráda podpořit – podpořit vztah k věci až právě snad určitý fetiš k ní.  Také jsem si hrála s přesnou definicí kostýmních doplňků k dané věci – u fenky mám na sobě růžové boa a růžovou korunku, protože fenka je pro mě něco milého, něžného a já jsem její paní-královna. U telky je to sestava tří párty čepiček, jelikož je telka pro mě zábava. V posteli na sobě nemám nic, v posteli jsem nahá jen se s...

Není dne, kdy bych v ruce nedržela tužku. Není dne, kdy bych tužkou něco nevytvořila. Není dne, kdy bych propiskou něco nenapsala, perem od tabletu něco nenakreslila, pastelkou nevybarvila, tuhou nevystínovala. Symbol silonové punčochy přetažený přes hlavu s kreslícími atributy evokuje fetiš, závislost, přimknutí kreslířky ke svým „hračkám“.

Při experimentu fotografování politických debat jsem zjistila, že zachycování jednotlivých framů (frame-jeden snímek z videa) ukazuje na povrch zcela jiné tváře politiků, než jaké se nám zobrazují při jejich vystupování v běžném televizním vysílání. Zachytila jsem jakéhosi démona v nich – jejich jinou tvář . Uvědomila jsem si, že já se politiků bojím. Proto jsem vybrané fotografie poskládala zase zpětně do videa tak, aby se přehrávaly čistě jen právě ony démonické-strašidelné framy, což dostává hrůzný až hororový výsledek.

Video založené na detailu oka zobrazuje napadání prstem, který na první pohled přináší něco třpytivého-krásného, co ale způsobuje viditelnou bolest. Tato konkrétní bolest tu má však nést jen určitou symboliku pro všeobecné boly . Maska je symbol pro skrývání se a naopak i pro vybízení se k (další) třpytivé provokaci. Prst, jakožto napadající prvek, který ubližuje je zároveň něco, co oko stále nedonutilo k úhybu. Přináší do oka další a další třpytky, které přes svou líbivost dost dráždí a zařezávají se k očním víčkům. Tímto videem si tedy sama sobě kladu pomyslnou otázku: “Ale já to tak prostě chci?”. To je něco, s čím se dennodenně neustále setkávám ve většině životních situacích, čili toto video nevypovídá určitě jen o fyzické bolesti.

-ovládání nejbližšího fyzického prostoru, vymezení – nástroj prodlužující tělo – hranice, tělo - těla- Figura odkazuje ke každému vnitřnímu diskurzu vyvolanému letmým kontaktem s tělem kolemjdoucí bytosti. Proxemika/proxemický tanec – je druh neverbální komunikace vyjadřující vztahy mezi idmi prostřednictvím vzdálenosti, kterou k sobě komunikující subjekty zaujmají. Jde o tanec osobních zón, který se projevuje neustálým oddalováním, uhýbáním a přibližováním se zúčastněných osob.

cyklické dění skrze mne   → dech a jídlo